V sobotu 28.září 2024 se konal jednodenní zájezd pořádaný Odborovou radou.

Počasí se vydařilo a celodenní program, sestavený Hankou Zabloudilovou a doladěný k dokonalosti majitelem cestovní kanceláře panem Pilnajem, byl velice zajímavý a programově unikátní.
Proto nás moc mrzí, že nás nakonec bylo na tomto výletu jen patnáct, ač jsme dlouhodobě tuto akci za symbolický poplatek avizovali…
Prohlédněte si nyní alespoň pár fotografií, jež jsme během akce pořídili. Zápis z akce je umístěn níže a bude též součástí časopisu Motoláček číslo 51.

-JZ-

Pohádkový zámek Stránov se sbírkou historických hraček:

¨

Zřícenina Michalovická Putna:

Tajemný hrad Houska:

Pohyblivé dřevěné „Peklo“:

Vyhlídka na Říp u hradu Houska:

Šermířské souboje u hradu Houska:

Mělník a soutok Labe s Vltavou:

Odborový výlet v okolí Mladé Boleslavy a na hrad Houska

V sobotu 28.září 2024 se konal jednodenní zájezd pořádaný Odborovou radou. Celodenní program, byl naplánovaný víceméně jako toulky po hradech a zámcích v okolí Mladoboleslavska. Jak už zmínil Jirka Z., výlet doladěný k dokonalosti majitelem cestovní kanceláře panem Pilnajem, byl velice zajímavý a programově unikátní. Proto nás mrzí, že nás nakonec bylo na tomto výletu jen patnáct. Nu což, i nás patnáct lidiček jsme si výlet užili. A naše první zastávka byla na pohádkovém zámku.

Zámek Stránov O tom, proč bývá zámek označován za jeden z nejpohádkovějších zámků České republiky, jsme se mohli přesvědčit sami. Spolu s průvodkyní jsme prošli zámecké interiéry s výkladem o historii a mohli samostatně vystoupat na gotickou hradní věž s nádhernou vyhlídkou do údolí řeky Jizery. Na místě dnešního zámku stála původně dřevěná tvrz, na jejím místě nechal postavit Jaroš ze Sovojovic gotický hrad, který dostal jméno Nový Stránov. Hrad vlastnilo v průběhu historie několik rodů, jako např. rod Berků, rod Slavatů, za kterých byl hrad přestavěn na renesanční zámek, dále pak např. rodina prezidenta Škodových závodů Josefa Šimonka, který byl za zásluhy o rozvoj průmyslu povýšen do baronského stavu. Baron Šimonek a jeho rodina žila na Stránově až do znárodnění v roce 1948. Od roku 2003 je Stránov opět v rukou rodu Šimonků. Zámek byl roku 2004 poprvé ve své historii zpřístupněn veřejnosti. Byla to možná tajemná atmosféra zámku, která sem přilákala i filmaře – točily se zde filmové pohádky O svatební krajce, Začarovaná láska nebo Princezna Zívalka. V roce 1933 se zde natáčela první česká zvuková detektivka s názvem Záhada modrého pokoje a v roce 2007 – Vánoční příběh s Karlem Rodenem.

V rámci prohlídky jsme měli možnost prohlédnout si nejenom sál s gotickou kaplí, ale i sbírku motýlů a brouků, sbírku historických kočárků a panenek a repliky historického nábytku. Nedaleko zámku Stránov se nachází i zřícenina Michalovice, a tak bylo příhodné se zastavit na krátkou procházku nad romantickým údolím Jizery. Oblíbený to hrad Karla Hynka Máchy s krásnou vyhlídkou z rozložité věže zvané Putna, která je dnes díky hledačům pokladů a stavbě železnice pod hradem viditelně nakloněná. První zmínku o hradu najdeme ve 13.století, když se roku 1281 začal Jan z rodu Markvarticů, psát z Michalovic. Hrad byl postaven na strmém výběžku nad řekou, se samostatně opevněným předhradím odděleným hlubokým příkopem. Samotný hrad byl obehnán dvojitou hradbou, a pozůstatky hradního paláce napovídají, že byl dvoupatrový. Věž, která nabízí krásný výhled do kraje, je viditelně nakloněná, a tak je také někdy nazývána Mladoboleslavskou Pisou. Podle pověsti se o naklonění věže hradu v Michalovicích zasloužili buď dobrodružní hledači pokladu, nebo došlo k jejímu

naklonění díky uvolnění podloží. Jiná verze uvádí, že se věž roztrhla a naklonila při trhacích pracích, prováděných pod hradem při stavbě železnice v letech 1863-1865. Podle nejnovějších poznatků byl příčinou roztržení věže výbuch střelného prachu, a to zcela určitě dlouho před rokem 1738. Neví se, jestli staří hledači pokladů na hradě něco našli, ale poklad tu opravdu byl. V roce 1935 pracovníci Českých drah při opravě statiky věže našli přímo pod ní váček se 470 stříbrnými mincemi z období třicetileté války. A teď už rychle na hrad Houska, kde nás čeká zajímavý program. Hrad Houska – tajemný hrad s cestou do pekla.

Hrad Houska je zapomenutý hrad, říká se o něm, že je nejtajuplnějším hradem v Česku. Hrad Houska je prý brána do pekel nebo do jiných časů. Tajemný hrad zaujme návštěvníky především pověstí o průrvě do pekla a o odsouzenci, který do ní byl spuštěn. Vchod do pekla prý střeží strašlivý černý mnich bez obličeje, ale dodnes se neví, kde přesně se tato brána do jiného světa nachází. Někdo ji hledá v místní kapli, jiný v hradní studni, každý podle své fantazie. Hrad Houska nedaleko Máchova jezera snad stál již za vlády Václava I. Jen se odhaduje, kdo hrad postavil, proč vůbec a proč na tomto místě. Na hradě Houska se také nalézá keltský ornament, fragment malby, starší, než je sám hrad. Nikdo ale neumí vysvětlit to, kdo si za gotiky krátil čas malováním toho, co se malovalo více než tisíc let před předpokládaným vznikem hradu. Keltský vzor se podobá keltskému slunečnímu kultu. Houska přitom vždy patřila lidem, kteří byli docela určitě křesťané. Tím spíš je záhadou, že se tu objevily pohanské keltské malby. I to přidává hradu na tajemnosti. Podle blízkého prameniště říčky Pšovky ale kdysi vznikla pověst, že hrad založil roku 878 kníže Pšovanů Slavibor, otec kněžny Ludmily, pro svého syna Housku. Z pohledu historika byla Houska založená na místě absolutně nesmyslném. Zakládal-li panovník hrady, vždy to bylo proto, aby chránil území, obchodní cesty nebo hranice. Nic takového neplatí na Housce. Navíc byl hrad založený na místě bez pitné vody… V roce 1924 koupil hrad prezident Škodových závodů Josef Šimonek. Po opravách byl hrad až do roku 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny. Poté byl díky své poloze v Sudetech, do roku 1945 využíván německou armádou, od roku 1950 zde byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu. Teprve až současnými majiteli byl hrad Houska v roce 1999 zpřístupněn veřejnosti. Zvláštností je skála, která prostupuje celým hradem. Její části můžete spatřit jak venku na nádvoří, tak i uvnitř hradu. Mimo klasickou prohlídku jsme se mohli vydat na cestu Peklem. Peklem bylo ručně vyřezávané mechanické peklo, dílo volně inspirované Danteho Božskou komedií. “Díra do pekel, či přestup do jiné dimenze?” Snad se zde střežilo “něco”, co se nesmělo dostat ven. Ve skále, na které byl postaven, byla údajně brána pekel, kterou přicházely do našeho světa zlé síly. Aby jim byl tento vstup znemožněn, byl zde postaven hrad a na místě pekelné průrvy hradní kaple. Na místě dnešní kaple puknout zem, prasknout skála a skrze otvor měla kromě sirného zápachu vystupovat také hovada pekelná, beroucí na sebe nelidskou podobu polozvířat, polo lidí. Aby se lidé nebáli, díru museli utěsnit, zašpuntovat a později na místě díry postavili jako těžítko kapli. A aby se cítili bezpečněji, tak ji zasvětili archandělu Michaelovi, který je velitelem nebeské jízdy. Ještě předtím, než naši předkové pekelnou díru utěsnili, býval na Housce žalář a v něm člověk odsouzený na doživotí. Tehdy mu slíbili, že ho propustí, pokud se nechá do díry spustit a zmapuje, co v ní je. Bylo to lákavé, souhlasil, ale na půli cesty si to rozmyslel. Komentoval to pak tak, že peklo, které tam je, je daleko horší než doživotní žalář. Traduje se také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny “jisté věci” a kostry “nelidí”. Je možné, že ještě předtím, než byl hrad Houska postaven, bylo toto místo natolik zvláštní, že připoutalo pozornost tehdejší vládnoucí třídy. Snad zde i existoval nebo existuje přestup do jiného světa, jehož obyvatelé mohou být od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel. Co to bylo za nebezpečí, které zřejmě ohrožovalo samotné základy feudálního státu, byl-li právě proti tomuto nebezpečí zbudován takový hradní komplex?

Musím také zmínit Máchův pobyt na hradě Houska, který je podle vyprávění kastelána také spjatý s nevysvětlitelnou záhadou. Karel Hynek Mácha strávil na Housce jednu noc a o svém pobytu napsal v dopise příteli Eduardovi. Dopis je přístupný v knihách o literární historii, je i součástí knih, které popisují pevnosti, hrady a zámky. Mácha se v tom dopise přiznává, že na hradě k němu měla přistoupit slečna Dídó a před ním měla otevřít něco jako skříňku s pohyblivými obrázky. Má se za to, že to bylo víko od digitální kamery. Mácha se ženštiny zeptal, jaký letopočet se právě píše, a ona mu odpověděla, že 2006. Mácha viděl proudící davy lidí, kteří směřovali k hradu. Prý byli šaškovsky oblečení a vozili je sem příšery se svítícíma očima. To mohly být autobusy. Podle Máchy byly bytosti lidské nevidomé. Mohly mít sluneční brýle. Stejně tak z hradu v dálce viděl pískovcová doupata se svítícíma očima, to mohly být paneláky. Jediná věc, která v jeho popisu nesedí, je oplocení. On přesně popsal oplocený pozemek. Fyzicky tu nestojí, v projektu hradu je ale plot opravdu načrtnutý.

Dnes hrad Houska žije kulturními akcemi – jarmarky, šermíři, tance, řemesla, zpěváci a hudebníci, sezónní i stálé expozice, svatební obřady apod. A právě jedno z pořádaných historických klání nás přilákalo tento hrad 28.9.2024 navštívit.

Šerm, ukázky zbraní a působivý příběh o hradu a jeho obyvatelích. Se zatajeným dechem jsme sledovali rytíře, zbrojnoše, panoše, krásné dámy, služtičky, bílou paní, příšery pekelné i smrtku, a s napětím čekali, jak vše dopadne. Nádherné představení v podání cca 100 človíčků v dobových kostýmech nás uchvátilo a odneslo v myšlenkách do dávných časů.

Poslední zastávka byla ve městě Mělník. Soutok Labe a Vltavy je významnou dominantou města Mělníka. Nejkrásnější pohled na něj je z terasy u mělnického zámku. Do řeky Labe se zde vlévá nejen Vltava, ale i vltavský plavební kanál. Vzhledem k tomu, že jejich soutok je lépe viditelný nežli soutok Labe s Vltavou, bývá průplav návštěvníky často považován za Vltavu. Při pohledu shora vidíme, že se do Labe nejprve vlévá Vltava a teprve potom se připojuje průplav, který je nejužší.

Co říci závěrem, výlet se vydařil, počasí nám navzdory předpovědi přálo, nebylo nejtepleji, ale co bylo hlavní, na cestě se nám protrhly i mraky a krajinu prosvítilo i sluníčko. Zahřáli jsme se chůzí a procházkami po půvabném a romantickém okolí, někteří se zahřáli horkým mokem či horkou klobásou. Všichni byli spokojeni a příjemně unaveni, přece jenom jsme nachodili cca 11 km. Zvláštní dík patří naší paní řidičce autobusu, která byla neobyčejně milá a dovezla nás bezpečně domů. HaZa